Na konci 90. let jsem byl stále ještě silně ovlivněn tzv. „hořickým secesním rodinismem“ – tedy tvorbou secesních sochařů, kteří působili na přelomu 19. a 20. století na proslulé sochařské škole v Hořicích v Podkrkonoší a zanechali v tomto městě silný odkaz. V době mých studií na této sochařské škole mne fascinovala i tvorba Rodinových žáků – zejména Camille Claudel. Později při studiu v Praze na mne měli vliv svými myšlenkami i tvrobou spolužáci na AVU v Praze – zejména Aleš Bernard, kterého jsem ctil i jako jednoho z mých mentorů, ale třeba i některé práce Martina Káni. Byla to divoká doba, kdy jsem na jedné straně utíkal z Brna, abych se tam zas vrátil ke studiu v ateliéru Michala Gabriela. Socha „Hovořící“ vycházela z dřívějších portrétů (spíš jen pouhých studií) mé sestry Kristýny, která byla mým oblíbeným modelem od začátku studia, ale i později při vytváření prvních soch inspirovaných jógou. „Hovořící“ jsou zčásti parafrází proslulé sochy Camille Claudel (Les Causeuses [The Gossips]) a zčástí fascinací samotného detailu intimity dívčího rozhovoru – drbů. Celá kompozice je pojatá jako dětská hra (hlavičk se dají vytáhnout), rovněž hra s prvky dědictví secese a artdeca – hravá stylizace hlaviček – připomínající konvičky je zde záměr a hold těmto motivům zmizelé doby.