Nymphaeum od jinud
„Když se mluví o akademismu, jako by to bylo sprosté slovo!“
Pejorativnost termínu, odkazujícího se k evropskému malířství
a sochařství poslední třetiny 19. století, se zdá být poněkud nepřekonaným – alespoň u nás – dědictvím modernismu, které ovládá majoritní vkus společnosti. Proč je tomu tak, když ani klasická moderna nebo reduktivní tendence 60. let nejsou zcela srozumitelné, je otázkou na tak malém prostoru nevysvětlitelnou, neboť mnohé souvislosti jsou nám dány národním důrazem již jaksi historicky. Také za první čs. republiky se státotvorně – odmítajíc všechno minulé (rakouské) – hovořilo (i konalo) více „moderně“, přestože i zde měl kdysi internacionální rozměr salonního umění své početné zastánce
a obdivovatele 1/. Odmítnutí akademismu totiž bylo – s diktátem národního pokroku – vnímáno jako otázka dobrého či špatného vkusu
a tehdejší čs. masarykovský stát vydával za nákupy převážně francouzské provenience, ale i domácí, nemalé prostředky 2/. Dnes obdobná propojení definovatelného společenského zájmu, financí
i umění – zdá se – neplatí. Bezradná bezbřehost nad stavem dnešní (ne)kulturní (ne)politiky soudobého českého státu je tedy jen logickým důsledkem nenazírání věcí minulých, neboť stále častějším jevem jsou alespoň v pražském městském mobiliáři umělecké realizace tzv. zadarmo!
Na prahu 21. století se setkáváme s uměním a s „uměním“, které je cokoliv. Podmínkou „jen“ je jeho institucionalizace – a na našem domácím hřišti vlastně kýmkoliv, třeba i svazem chovatelů králíků. Umělci, zvláště doma, to nemají lehké. V bezprecedentní absenci veřejných zakázek, ve světě vizí i vizuálních vzruchů virtuálních sítí internetu, musejí totiž – a sochaři obzvlášť, neboť jejich pozice jsou odpradávna svázána s hmotou, s níž je zacházení časově neobyčejně náročné – opravdu zaujmout…
Mojda – David Moješčík náleží k těm nemnoha sochařům střední generace, kteří nepůsobí pedagogicky na vysokých školách, nepracují beze zbytku jako síla pro druhé, ale zato raději naplňují programy vlastní. Jeho myšlení i tvůrčí práce jsou ovlivněny fenoménem fin de siçle – oné kdysi liberálně mocné tvůrčí epochy, projevující se na způsob delty mocné řeky 3/, v níž vyplouvají z mentálních hlubin často protichůdné proudy – jen aby se v zápětí ponořily či navždy zmizely v zapomnění, či jen mělce vegetovaly v (sub)prostředí tůně slepého ramene. Zde je autor někdo jako rybář: vybírá si příhodné vize a nápady a ty zavržené odhazuje zpět. Přitom je David Moješčík obratný modelér, bytostný figuralista, který pracuje s postmoderními syžety a symbolickými vizemi jogínské spirituality. Zázemí mu již od dětství určovala rodina. Jeho otec, Miloslav, se zabýval jógou 4/. Na brněnské FaVU VUT u Michala Gabriela 5/ byl nepřehlédnutelný. Pamatuji si na přítomnost v jedné z klausurních jury, kde Moješčíkova sofistikovaně vystavěná figura všeobecně zaujala. Nebyl totiž oním urputně narativním modelérem, sledujícím s fotografickou přesností vzhled daného modelu, nýbrž spíše usiloval o klasiku, o ideál krásy, neboť jeho práce na panáku či spíše panence byla více odrazem jednotlivých studií podle vícero modelů.
David Moješčík své figury a jejich postoje generuje různě. Charakteristické jsou spíše sochařsky komplikované pozice a neobvyklé postoje, s nimiž zároveň překonává obvyklá úskalí vlastní statiky; finální vzhled plastik je podmíněn nalezením ideálních vztahů detailu k celku – zpravidla nahé dívčí krásy. Jeho akty jsou dokonalé, třebaže mohou proto působit až odtažitě. Tento dojem potvrzujeSX i znepokojující strnulost korpusu; „těla“ jsou jakoby ovládána skrytě vnitřním pohybem budoucího okamžiku, který, jako když po výdechu následuje nádech, „musí“ sic přijít! Příznačné jsou Moješčíkovy Levitace, které autor zpracovává již několik let ve vícero variantách: postavy žen v jogínské pozici determinovány vlastní gravitací se „vznášejí“ jakoby letmo, jen na třech minimálních bodech – v malíčku nohy a prostředníčcích pravé a levé ruky. Propracování svalově povrchové tenze v měkkosti účinků světla je samozřejmostí, stejně jako případná barevnost i možné „oživení“ vložením skleněných či ocelových očí 6/.
Retro inspirace jsou tedy opět běžnou součástí tématického i morfologického „slovníku“ výtvarného umění. Historicky normativní konotace ale přestaly již být společensky závazné. Autor a jeho dílo je (pouze) vystaven praktické kritice soudobé produkce, která, jak již bylo řečeno, může v institucionalizovaném režimu vypadat téměř jakkoliv. V těchto nestále pestrých vrstvách se pohybuje i David Moješčík, který si přeje zůstávat především sochařem. Vynašel si způsob ztvárnění vlastního universa s rozdílnostmi v jednom. Nymphaeum – plné v houfu vznášejících se nahých dívek jako přírodního druhu s fauny uvnitř „disputace“ – je původní obrazovou vizí proslulého malíře francouzského akademismu 19. století Williama – Adolpha Bouguereau (1825-1905). Tato vize – zdá se – symbolicky naplňuje zcela současný Moješčíkův esprit identifikační potřeby a v životodárné síle – élan vital – směřuje k radostnému, avšak i sobě odpovědnému bytí.
Pavel Netopil
Poznámky:
1/ Více: Marie Rakušanová. Bytosti odnikud. Metamorfózy akademických principů v malbě první poloviny 20. století v Čechách. Academia, Praha 2008.
2/ Více: Nikolaj Savický. Francouzské moderní umění a česká politika v letech 1900-1939. Academia, Praha 2011.
3/ „Fenomén 1900 se podobá mohutné deltě. Zde ústí všechny tendence 19. století, počínaje sentimentalismem a romantismem, pokračuje naturalismem i symbolismem a konče dekadencí, historismem a tzv. modernismem. Josef Kroutvor. Hlava Medusy. Jazzpetit č. 29, Jazzová sekce PPSH, nedatováno.
4/ Ing. Miloslav Moješčík (1947-2009) byl cvičitelem jógy (Yoga in daily life) s mezinárodní certifikací.
5/ David Moješčík se v roce 1991 vyučil na SOU kamenickém v Žulové, v roce 1992 studoval na SPŠ stavební v Ostravě, obor propagační výtvarnictví, roku 1993 přešel na SUPŠ v Ostravě na design, odtud v témže roce odešel na sochařko – kamenickou školu v Hořicích v Podkrkonoší, kde v roce 1996 maturoval. Ve stejném roce byl přijat na brněnskou FaVU VUT k Vladimíru Preclíkovi, po jeho odchodu pokračoval a absolvoval (2002) u Michala Gabriela.
6/ O klíčové roli zraku, síle pohledu a uctívání vidění z antropologického, náboženského ale i z čistě lékařského hlediska zajímavě pojednává: Frank Gonzáles–Crussi. Jak se díváme. Věci viděné, neviděné a obscénní. Triton, Praha 2008.
FOTODOKUMENTACE:
Caesar I
