Nymphaeum od jinud

„Když se mluví o akademismu, jako by to bylo sprosté slovo!“

Pejorativnost termínu, odkazujícího se k evropskému malířství
a sochařství poslední třetiny 19. století, se zdá být poněkud nepřekonaným – alespoň u nás – dědictvím modernismu, které ovládá majoritní vkus společnosti. Proč je tomu tak, když ani klasická moderna nebo reduktivní tendence 60. let nejsou zcela srozumitelné, je otázkou na tak malém prostoru nevysvětlitelnou, neboť mnohé souvislosti jsou nám dány národním důrazem již jaksi historicky. Také za první čs. republiky se státotvorně – odmítajíc všechno minulé (rakouské) – hovořilo (i konalo) více „moderně“, přestože i zde měl kdysi internacionální rozměr salonního umění své početné zastánce
a obdivovatele 1/. Odmítnutí akademismu totiž bylo – s diktátem národního pokroku – vnímáno jako otázka dobrého či špatného vkusu
a tehdejší čs. masarykovský stát vydával za nákupy převážně francouzské provenience, ale i domácí, nemalé prostředky 2/. Dnes obdobná propojení definovatelného společenského zájmu, financí
i umění – zdá se – neplatí. Bezradná bezbřehost nad stavem dnešní (ne)kulturní (ne)politiky soudobého českého státu je tedy jen logickým důsledkem nenazírání věcí minulých, neboť stále častějším jevem jsou alespoň v pražském městském mobiliáři umělecké realizace tzv. zadarmo!

Na prahu 21. století se setkáváme s uměním a s „uměním“, které je cokoliv. Podmínkou „jen“ je jeho institucionalizace – a na našem domácím hřišti vlastně kýmkoliv, třeba i svazem chovatelů králíků. Umělci, zvláště doma, to nemají lehké. V bezprecedentní absenci veřejných zakázek, ve světě vizí i vizuálních vzruchů virtuálních sítí internetu, musejí totiž – a sochaři obzvlášť, neboť jejich pozice jsou odpradávna svázána s hmotou, s níž je zacházení časově neobyčejně náročné – opravdu zaujmout…

Mojda – David Moješčík náleží k těm nemnoha sochařům střední generace, kteří nepůsobí pedagogicky na vysokých školách, nepracují beze zbytku jako síla pro druhé, ale zato raději naplňují programy vlastní. Jeho myšlení i tvůrčí práce jsou ovlivněny fenoménem fin de siçle – oné kdysi liberálně mocné tvůrčí epochy, projevující se na způsob delty mocné řeky 3/, v níž vyplouvají z mentálních hlubin často protichůdné proudy – jen aby se v zápětí ponořily či navždy zmizely v zapomnění, či jen mělce vegetovaly v (sub)prostředí tůně slepého ramene. Zde je autor někdo jako rybář: vybírá si příhodné vize a nápady a ty zavržené odhazuje zpět. Přitom je David Moješčík obratný modelér, bytostný figuralista, který pracuje s postmoderními syžety a symbolickými vizemi jogínské spirituality. Zázemí mu již od dětství určovala rodina. Jeho otec, Miloslav, se zabýval jógou 4/. Na brněnské FaVU VUT u Michala Gabriela 5/ byl nepřehlédnutelný. Pamatuji si na přítomnost v jedné z klausurních jury, kde Moješčíkova sofistikovaně vystavěná figura všeobecně zaujala. Nebyl totiž oním urputně narativním modelérem, sledujícím s fotografickou přesností vzhled daného modelu, nýbrž spíše usiloval o klasiku, o ideál krásy, neboť jeho práce na panáku či spíše panence byla více odrazem jednotlivých studií podle vícero modelů.

David Moješčík své figury a jejich postoje generuje různě. Charakteristické jsou spíše sochařsky komplikované pozice a neobvyklé postoje, s nimiž zároveň překonává obvyklá úskalí vlastní statiky; finální vzhled plastik je podmíněn nalezením ideálních vztahů detailu k celku – zpravidla nahé dívčí krásy. Jeho akty jsou dokonalé, třebaže mohou proto působit až odtažitě. Tento dojem potvrzujeSX i znepokojující strnulost korpusu; „těla“ jsou jakoby ovládána skrytě vnitřním pohybem budoucího okamžiku, který, jako když po výdechu následuje nádech, „musí“ sic přijít! Příznačné jsou Moješčíkovy Levitace, které autor zpracovává již několik let ve vícero variantách: postavy žen v jogínské pozici determinovány vlastní gravitací se „vznášejí“ jakoby letmo, jen na třech minimálních bodech – v malíčku nohy a prostředníčcích pravé a levé ruky. Propracování svalově povrchové tenze v měkkosti účinků světla je samozřejmostí, stejně jako případná barevnost i možné „oživení“ vložením skleněných či ocelových očí 6/.

Retro inspirace jsou tedy opět běžnou součástí tématického i morfologického „slovníku“ výtvarného umění. Historicky normativní konotace ale přestaly již být společensky závazné. Autor a jeho dílo je (pouze) vystaven praktické kritice soudobé produkce, která, jak již bylo řečeno, může v institucionalizovaném režimu vypadat téměř jakkoliv. V těchto nestále pestrých vrstvách se pohybuje i David Moješčík, který si přeje zůstávat především sochařem. Vynašel si způsob ztvárnění vlastního universa s rozdílnostmi v jednom. Nymphaeum – plné v houfu vznášejících se nahých dívek jako přírodního druhu s fauny uvnitř „disputace“ – je původní obrazovou vizí proslulého malíře francouzského akademismu 19. století Williama – Adolpha Bouguereau (1825-1905). Tato vize – zdá se – symbolicky naplňuje zcela současný Moješčíkův esprit identifikační potřeby a v životodárné síle – élan vital – směřuje k radostnému, avšak i sobě odpovědnému bytí.

Pavel Netopil
Poznámky:

1/ Více: Marie Rakušanová. Bytosti odnikud. Metamorfózy akademických principů v malbě první poloviny 20. století v Čechách. Academia, Praha 2008.

2/ Více: Nikolaj Savický. Francouzské moderní umění a česká politika v letech 1900-1939. Academia, Praha 2011.

3/ „Fenomén 1900 se podobá mohutné deltě. Zde ústí všechny tendence 19. století, počínaje sentimentalismem a romantismem, pokračuje naturalismem i symbolismem a konče dekadencí, historismem a tzv. modernismem. Josef Kroutvor. Hlava Medusy. Jazzpetit č. 29, Jazzová sekce PPSH, nedatováno.

4/ Ing. Miloslav Moješčík (1947-2009) byl cvičitelem jógy (Yoga in daily life) s mezinárodní certifikací.

5/ David Moješčík se v roce 1991 vyučil na SOU kamenickém v Žulové, v roce 1992 studoval na SPŠ stavební v Ostravě, obor propagační výtvarnictví, roku 1993 přešel na SUPŠ v Ostravě na design, odtud v témže roce odešel na sochařko – kamenickou školu v Hořicích v Podkrkonoší, kde v roce 1996 maturoval. Ve stejném roce byl přijat na brněnskou FaVU VUT k Vladimíru Preclíkovi, po jeho odchodu pokračoval a absolvoval (2002) u Michala Gabriela.

6/ O klíčové roli zraku, síle pohledu a uctívání vidění z antropologického, náboženského ale i z čistě lékařského hlediska zajímavě pojednává: Frank Gonzáles–Crussi. Jak se díváme. Věci viděné, neviděné a obscénní. Triton, Praha 2008.

FOTODOKUMENTACE:

Výňatek z rozhovoru o soše Levitace v Ostravě s členkou týmu Ostrava 2015 (Ostrava město
kultury), který nastiňuje pozadí vzniku a realizace sochy (z roku 2010):

Proč žena v jógové pozici?

Chtěl jsem, aby ten prostor působil klidem. Aby tam člověk mohl spočinout a počkat, než mu přijede jeho spoj. A ne, aby ho to uvedlo do dynamického postoje, který ho obklopuje celý den. Měl jsem hned představu, že udělám levitující ženu, protože už si s ní delší dobu pohrávám a jednou jsem ji chtěl udělat velkou. Jógou jsem se inspiroval, ale nejde přímo o jógovou pozici, protože já ty věci posunuji, ne že bych je přímo napodoboval a kopíroval. Zároveň je to žena skoro jako křesťanský symbol, žena jako Marie. Něco, co medituje a je v poklidu.

Popíšete nám Levitaci trochu blíže ještě před jejím odhalením?

Její pohled směřuje meditativně dolů a v očích se jí můžou teoreticky odrážet lidé, protože ty oči jsou z nerezu. Pod ní je jakoby symbolická louže nebo voda, která je představována kamennou dlažbou. Motiv vody jsem tam chtěl, protože je to motiv očisty. Ta voda se tam teď málem stala také aktuální. Ze strachu, že to tam bude zaplavené, jsme museli usazení té sochy odsunout.

Jak je plastika vysoká?

Dva metry. Kdyby se postavila, bude mít asi čtyři. A je černá. Platinový bronz jako materiál přirozeně černá a mě napadlo, že ona ta ostravská čerň je taky symbolická. Před pěti lety jsem vytvořil menší variantu černé levitující ženy a zalíbilo se mi to. Předtím jsem dělal sochy hodně barevné – do růžových a tělových barev. Černá mi přijde také jako forma očisty. Není to pro mě nic špatného, temného, ale spíše něco hlubokého jako noc. A pak je taky hodně, ale opravdu hodně realistická. Není to rozhodně žádná erotická socha, je to vyloženě můj osobní přístup, jak ty věci dělám. Jen ať jste připravení (smích).

My se nebojíme:) Vždyť ono se pořád říká, jak je Ostrava přímočará…

To je taky důvod, proč je ta socha taková, jaká je.

Mimochodem, kdo byl předobrazem Levitace?

Na to nemůžu a neumím tak jednoznačně odpovědět. Jak už jsem se zmínil, těch soch „Levitace“ existuje víc variant. A pro mou tvorbu je typické, že používám na jednu sochu i víc modelů (někdy až kolem deseti). Téměř nikdy mi není na model někdo tak skutečně blízký. Zároveň jsem pracoval jen z hlavy, popaměti. Socha „Levitace“ pro Ostravu, která se odlila z bronzu, byla vytvořena na základě zkušeností z dřívější malé sochy loni během jara a léta. Pouze některé detaily (tvář, ruce, nohy) jsem modeloval podle občasných „pomocných“ modelů – kamarádek – jedna slečna je malířka a dvě jsou výborné sochařky.

Jak dlouho vám trvala samotná realizace sochy?

Víc jak rok. Začali jsme na tom pracovat v dubnu, namodelovaná byla v půlce léta a pak jsme vytvořili pomocné modely. Z bronzu byla odlitá v průběhu zimy a před čtrnácti dny se dodělávala patina. První dva měsíce trvalo, než jsme vymysleli, jak ji udělat jinak. Chtěl jsem, aby symbolizovala, že je Ostrava svlečená, čekající. V Levitaci každý uvidí to, co chce vidět. Kdo v ní bude chtít vidět erotiku, uvidí erotiku. Kdo bude chtít vidět meditaci, uvidí meditaci. A kdo v ní pozná nějakou ironickou narážku, tak se také nebude mýlit, protože tam jsou.

Začali jsme, vytvořili jsme. Mluvíte v množném čísle…

Protože se jednalo o velmi náročnou práci, zejména časově, tak mi pomáhal vyrobit model můj dlouholetý spolupracovník a kamarád sochař Michal Šmeral. Spolupracujeme spolu již několik let a vzájemně si vypomáháme na podobných projektech. Odlívat tak velkou věc je přece jen trošku náročnější. V loňském roce (pozn. 2009) jsme spolu úspěšně dokončili projekt – „Pomník Operaci Anthropoid“ – což je pomník atentátu na R. Heydricha v Praze. Soutěž jsme vyhráli v roce 2008. Rovněž se nám podařilo získat nejvyšší metu v soutěži na pomník Nikoly Tesly v Praze, nakonec se ale radní rozhodli celý projekt zrušit.

FOTODOKUMENTACE:

takové, jaké je

 David Moješčík již má za sebou poměrně rozsáhlé sochařské dílo. Dnes patří k domácím sochařům již střední generace a stal se „známým“ i prostřednictvím vícerých realizací v ostravském veřejném prostoru, které se staly předmětem lidové zloby i odborných polemik a nezřízených vášní… Moješčík totiž patří k těm nemnoha současným sochařům, kteří nepůsobí v akademickém prostředí a není tedy tzv. kryt kolegiálními zájmy vlastní institucím. Proto se může jevit v dnešní komplikované době zájmově přidělovaných grantů a statisticky úročených avšak umělecky málo podmětných bodů RUV jako možný terč, jako pouhý romantický dobrodruh, který možná až urputně dělá to, co nejlépe umí – figurální sochařství.

Moješčíkova sochařská tvůrčí práce se zdá být ovlivňována dvěma zdánlivě místem i časem nesouměřitelnými mentálními světy: spiritismem budhistického Východu a romantizujícím simulakrem někdejší měšťanské kultury „fin de sieçle“. Její mnohdy naivně spekulativní zření v průnicích tak reálného jako i pohádkového světa, tak blízkého postprodukci v současné zábavné literatuře i v počítačových hrách pro velké malé diváky. Již v 80. letech minulého století přirovnal historik umění a esejista Josef Kroutvor obdobná dění k dění v mohutné deltě 1/, v níž nejrůznější formální ideje, jejich tvary a síly vzájemně proplétají až zmizí; a pak opět vystoupily z hlubiny, aby se vzápětí zase propadaly k zapomnění, či mělce ožily v (sub)prostředí možná již slepého ramene… Etc. Obecně platí, že staré má být zničeno, aby poté mohlo být (správně) nalezeno. Pamatuji si, že již v době Moješčíkových studií na brněnské FaVu mi jeho neobvykle sofistikované figury přišly zajímavé. Pokud jsem správně porozuměl situaci, nešlo tu jen o realistickou studii modelu, nýbrž šlo o vystižení určitého ideálu: „těla těl“, z daných jednotlivostí výsledku studia několika modelů. Již tehdy Moješčík své panáky či panenky jako by generoval v málo obvyklých pozicích; jejich finální vzhled ale podřídil vztahům poměru k celku, v klasické normě a ideálu souladu vnější a vnitřní – až do nedávné doby pouze dívčí – „nahé“ krásy.

Moješčíkovy akty jsou modelérsky dokonalé, snad proto i mohou působit na diváky trochu odtažitě. Přitom však nepostrádají výrazovou naléhavost, jako by byly k nám posílány z „jiného břehu!“ Dojem z vnitřní intervence doprovází vytušení nenásilného a přitom však silně expanzivního okamžiku, který – jako když po výdechu následuje nádech – „musí“ přece přijít!

Přímo ukázkové jsou Moješčíkovy Levitace, ženské figury v meditující pozici jogína, jaksi „letmo“ vyrovnávající vlastní gravitaci na třech opravdu minimálních bodech – v malíčku nohy a prostřednictvím jednoho z prstů pravé i levé ruky. Účinek formálního nadskočení základny a zvednutí vlastního těžiště sochy podporuje prokomponovávaná spleť z energeticky živých obrysových linií figury, která jako by tak sochou „rotovala“ zevnitř ven i kolem středu. Pozoruhodná svým vnitřně zastaveným pohybem je i zatím poslední Moješčíkova figura v „životní“ velikosti s výrazným vertikálním přesahem nad těžištěm pohlaví a kříže končetin, po x letech ženských studií výjimečně mužská: neduální Ishvara (2019-2020), ztvárňující opět fyzicky nejnáročnější jogínskou pozici 2/, hinduistický filosofický koncept monisticky přítomného, na sebe soustředěného, nezávislého bezkonfesního věčného boha, nejvyššího Pána světa …, etc.

Pavel Netopil, 2020

Poznámky:
1/ Kroutvor, Josef. Hlava Medusy. Jazzpetit č. 29, s. 143-144.
2/ Otec, Ing. Miloslav Moješčík (1947-2009) byl cvičitelem jógy (Yoga in daily life), s mezinárodní certifikací.

FOTODOKUMENTACE: