Co

Postava kráčejícího muže, který je skrze větvené kořeny a cop propojen s černými diskovými kruhy na zemi. Cop přechází v hůl poutníka.

Jak

Modelovaný akt muže přibližně v životní velikosti. Figura odlitá z patinovaného bronzu. Kořenové části buď rovněž z bronzu, nebo v kombinaci z ohýbané a svařované nerezové oceli. Podstavec tvoří devět kruhových desek z černé leštěné žuly. Vše je kotveno do základového betonu.

Proč

Kráčející poutník, člověk putující krajinou – životem, skrz všechna nebezpečenství a životní události. Prochází světem a nemůže se jen tak vyhnout ani doteku temných míst. Devět tmavých kruhů může být jednak symbolem putování universem, ale i jakousi parafrází Dantovského putování.

Ideově – kompoziční studie mytologické až pohádkové bytosti. Kompozice je inspirovaná jógovou pozicí (Majúra ásana – páv).

Sousoší před výklenek ve vestibulu Činoherního klubu v Praze.

Projekt vychází z původního záměru doplnit prostor před prázdným výklenkem v Činoherním klubu v Praze.

Na počátku byla myšlenka vytvořit tři figurální portréty zakladatelů Činoherního klubu – režiséra Ladislava Smočka, dramaturga Jaroslava Vostrého a režiséra a herce Jana Kačera. Tento původní záměr však nebyl realizován. Vytvořeno bylo jen několik skic a jeden schématický model.

Následně byly vytvořeny dva další návrhy s tématem „tragikomedie“.

Co:

dvojice soch – sousoší – tragikomického dialogu, buď jako součást součást zábradlí schodiště a nebo sochy ve výklenku, resp. před výklenkem u vchodu ve vestibulu divadla.

Jak:

plastový odlitek (polyuretan, epoxid, polyester) upevněný do zábradlí, které buď ponecháno původní, nebo provedeno zcela nové v kombinaci dřevo – kov, nebo dřevo – kov – polyuretan (akrylát). V případě umístění u výklenku – kotvení jedné sochy ve stropu a druhá socha do podlahy pomocí čepů (kotev).

Proč:

dialog co – by nejtypičtější a snad i základní divadelní projev. V obou případechpoužit podobný motiv. V případě výklenku sochy stojící, na zábradlí sedící. Gesto (donucení) úsměvu vtahuje do problému napětí mezi tragédií a komedií. Oproti klasickému motivu povznášení a upadání (stahování k zemi) , který je použit v návrhu soch ve výklenku, tu jde spíš o komunikaci těchto dvou elementů a větší míru ironie. Kus tragického i komického v každé z obou postav. Motiv odráží i tragikomický nádech většiny her tohoto divadla. Jednou z funkcí sedící varianty sousoší by bylo i zakrytí šatny, respektive věšáků s oblečením při představeních. Sochy by vytvořily uvítací motiv přicházejícím divákům a tichou společnost šatnářkám, uvaděčům a dalšímu personálu. Ač dvojice, tvořila by doplňující, ale samostatný celek a gesty nahradila louče světlonošů dřívějších divadel. „Odporně“ umělý plast tělově světlé barvy by vzbuzoval nutkání dotknout se a „osahávat“ povrch figury. Vždyť i chladné, kamenné neb bronzové sochy svatých jsou často ohmatáním obroušené a vyhlazené až do zežloutlého, pahýlového tvaru. Množstvím doteků, stejně jako ručním broušením pak teprve socha dostane svou auru.
V roce 2003 byla nakonec realizována verze stojích figur u výklenku ve vestibulu divadla.

Na původní sousoší navazuje dlouhodobý záměr vedení divadla upravit zábradlí divadleního schodiště. Původní projekt rekonstrukce vestibulu divadla byl zpracován Ing. arch. Doubnerem, který mne přizval ke spolupráci, ze které vzešla i realizace sousoší „Tragikomedie“. V roce 2010 jsem spolu s MgA. Michalem Šmeralem zpracoval několik návrhů na úpravu schodišťového zábradlí. V témže roce pak došlo k finální realizaci. Současně s návrhy zábradlí jsme s kolegou navázali i projektem úpravy – re-designem barového pultu a návrhy na barové stoličky.

Co

Kačenky na hladině rybníku.

Jak

Polyesterový odlitek vymodelované vagíny v nadživotním měřítku – délka asi jeden metr. Uvnitř polystyrenový plovák. Povrch zaleštěný a nastříkaný tělově růžovou nebo žlutou barvou (víc upozorní na souvislost s dětskou hračkou). Celý objekt ukotven na dně rybníku pomocí lanka a zátěže (balvan). Předpokládaný počet tři. Instalace provedena za pomocí jedné asistující osoby během jednoho dne.

Proč

Ironické přenesení „pojmenování“ ženského přirození na dětskou hračku do vody. Zároveň jakási inspirace symbolistními obrazy vodních žínek z 19. století – ovšem s důrazem na nadsazení erotického detailu. Počítá se s postupným obrůstáním řasami a postupným propojením s přírodou.