Návrh na ztvárnění sochy věnované básníku, spisovateli a překladateli Janu Skácelovi

Soutěžní návrh na realizaci sochařského díla - Jan Skácel, 2014

Části díla a jeho realizace

celé dílo sestává ze dvou částí:

• Vlastní socha – strukturovaná kompozice postavy s větvenými kořeny
• Podstavec s nápisem – zvlněný terén v rámci parteru s plošinou pro sochu

spoluautor: MgA. Michal Šmeral
architektonické řešení: Ing. arch. Pavel Malina

Socha básníka je modelovaná jakožto struktura větví a kořenů. Základem je klasicky vymodelovaná figura básníka Jana Skácela, jehož tělo je prostorově obkresleno liniemi jednotlivých větví a kořenů. Vykreslování postavy (aktu) pomocí jednotlivých linií větví, šlahounů a kořenů révy je formou zjednodušení, resp. stylizace figurálního pojetí tohoto díla. Prvek realismu pak prostupuje skrze portrétní profil osoby básníka, který je promítnut přímo v obličejové části postavy a je formou portrétu. Postupně se vzdálenosti od tváře dochází k větší míře zjednodušení až odosobnění. Skrze nohy se jednotlivé větve stávají kořenovým systémem pyramidální kompozice.

Jako materiálu je použito pískované a zaleštěné nerez oceli a patinované oceli – barvené zlatou metalízou. Ve výsledku spolupůsobí stříbřitá barva kovu spolu se zlatou jako svěží prvek, který je zaznamenatelný i v pohledu ze vzdálenějšího okolí. V bezprostřední blízkosti se pak dílo stává romantizujícím až impresivním počinem, který je umocněn i použitím klasického kamene na podstavec sochy.

Podstavcem skulptury je v podstatě celá vymezená plocha trojúhelníku původního terénu. Ten má uprostřed mírně vyzvednutou plošinu, na které je pomocí čepů osazena samotná socha. Kamenná plošina umocňuje pozici a umožňuje vnímání sochy jako takové. Odraz v leštěném povrchu bude navýšením pocitu z povznášení až levitace celého díla. Stane se nehybnou hladinou, do níž je možné vstoupit a pozorovat vnitřní prostor sochy a vnější podobu města pod sebou.
Na okraji obvodu desky, která tvoří podstavec je umístěn úryvek z básně Jana Skácela: „…Dozrál vinohrad, pod tíhou hroznů čas se sklání…“, mohou zde být rovněž iniciály autora a údaje o městě, jakožto investorovi.

Pro umocnění dojmu ze sochy je vhodné vytvořit i osvětlení díla. Vzhledem k podmínkám a neznalosti možnosti sítí, může autor osvětlení pouze doporučit. Eventuálním osvětlením by přicházela v úvahu zapuštěná exteriérová svítidla s bezpečnostními vlastnostmi, krytí v místě ukotvení blesků do základových betonů. Tato úprava by v noci velmi esteticky doplnila a zviditelnila celé dílo. Došlo by ke hře světel a stínů na vyhlídkové ploše a efektu odrazu světla od lesklého nerezu a metalízy, který je použit na strukturu větvených kořenů. Osvětlení je pouze doporučením nad rámec návrhu na ztvárnění sochy a není započítáno v cenové nabídce.

Ideový záměr
Skácel jako osamělý básník, který hledá klid v energii ze země a z vody. Jeho tělo vyrůstá z kořenů, které mohou být révou, ale stejně tak se sám stává kořeny vesmírného stromu. Koruna stromu je v nebesích, s básníkem je propojena větvemi i kořeny, které básníka poutají i svazují k místu. Skácel je zde zastaveným a osamělým poutníkem. Je sám minulostí, co hledal, bylo jím nalezeno. Na svět hledí svým osobitým směrem a osobitým přístupem. Je osamělý mezi lidmi, jako každý, kdo hledá podstatu skutečnosti. Ale ztrácí i kontakt s přítomností i proto je sám, zastaveným na cestě mimo čas, mimo pevnou zemi.
Samotná figura Jana Skácela, která je strukturou ztvárnění vyvýšena nad hlavami diváků nemá evokovat nadřazenost, aroganci, ale spíše osamělost až nepochopení okolím (společností). Přestože se nejedná o figurální akt v pravém slova smyslu, přeneseně i v náznaku se figura aktem stává, má vyjadřovat nadčasovost, a tím i trvalost vyjádření.
Všechny prvky na soše mají svůj význam, souvislost, symboliku a odvolávají se na práci a osobnost Jana Skácela. Celkově jde o komplexní a co možná nejvýstižnější zachycení osobnosti básníka.

Širší vztahy
Celková koncepce umístění sochy a zapojení do prostranství s ní souvisejícího, vychází z daného prostoru. Ten je řešen na trojúhelníkovém půdorysu, s nímž koresponduje i parter sochy. Samotná socha je pyramidální kompozice, resp. kompozice čtyřstěnu, který je opakovaně podtržen i náznakem spirály.

Popis použitých materiálů díla ve finální podobě
Figurální část – svařovaná, případně čepy spojovaná nerezová a patinovaná ocel.
Podstavec – dlažba – mozaika z formátu 6×6 cm.
Plošina pod sochou – kamenná deska z několika kusů beze spár
Základ z prostého betonu v dimenzích stanovených statickým výpočtem na základě podrobných podkladů o zatížení a o vlastnostech základových půd.

MODEL

MODEL VIZUALIZACE

Ideová studie kaple u hotelu Zlatý Orel

Ideová studie kaple u hotelu Zlatý Orel, 2014

Předpoklad použitých materiálů:

· základ – železobetonová konstrukce s kamenným obkladem a dlažbou
· sloupy – žula
· kamenná zeď ve třech polích mezi sloupy – lomový pískovec
· trámová nosná konstrukce tvořící krov – smrk s povrchovou úpravou
· střešní krytina – štípaný dřevěný šindel
· menza – žula
· kříž – nerez (damasteel)
· zvon – bronz
· zábradlí – patinované železo
· osvětlení kaple -LED

Předpokládaný rozměr: (rozměry uvedeny ve výkresech) výška 8,8 m, šířka 4,67 m

soukromý investor, Ostravice, Beskydy

spoluautor: Ing. arch. Pavel Malina

Kaple je primárně svým zadáním určena pro svatební obřady, ale předpokládá se její skutečné vysvěcení a může tudíž sloužit i běžným církevním obřadům. Jednou z nabízejících se možností je zasvěcení kaple sv. Kateřině (resp. Sv. Kateřině Alexandrijské).

 

Studie k přečtení zde

Poutník

Ideová studie - Poutník, 2013

Předpokládaný materiál: bronz, nerez ocel, podstavec - černá leštěná žula, základový beton

Předpokládaný rozměr: 6 x 5 x 7 m (v x š x d)

Co

Postava kráčejícího muže, který je skrze větvené kořeny a cop propojen s černými diskovými kruhy na zemi. Cop přechází v hůl poutníka.

Jak

Modelovaný akt muže přibližně v životní velikosti. Figura odlitá z patinovaného bronzu. Kořenové části buď rovněž z bronzu, nebo v kombinaci z ohýbané a svařované nerezové oceli. Podstavec tvoří devět kruhových desek z černé leštěné žuly. Vše je kotveno do základového betonu.

Proč

Kráčející poutník, člověk putující krajinou – životem, skrz všechna nebezpečenství a životní události. Prochází světem a nemůže se jen tak vyhnout ani doteku temných míst. Devět tmavých kruhů může být jednak symbolem putování universem, ale i jakousi parafrází Dantovského putování.

Nymphae

Projekt Nymphae, 2013

Předpokládaná technika: bronz v kombinaci s nerez ocelí (inkrustace očí), kotvení do základového pohledového betonu, nebo do kamenné (leštěné) desky

Předpokládaný rozměr: délka figury 3 - 4 m

Ideově – kompoziční studie mytologické až pohádkové bytosti. Kompozice je inspirovaná jógovou pozicí (Majúra ásana – páv).

Úprava vestibulu Činoherního klubu

Úprava vestibulu Činoherního klubu, 2003-2010

2003 – sousoší před výklenkem
2010 – schodiště, návrh re-designu baru a stoliček

Vestibul Činoherního klubu v Praze

Sousoší před výklenek ve vestibulu Činoherního klubu v Praze.

Projekt vychází z původního záměru doplnit prostor před prázdným výklenkem v Činoherním klubu v Praze.

Zakladatelé divadla

Na počátku byla myšlenka vytvořit tři figurální portréty zakladatelů Činoherního klubu – režiséra Ladislava Smočka, dramaturga Jaroslava Vostrého a režiséra a herce Jana Kačera. Tento původní záměr však nebyl realizován. Vytvořeno bylo jen několik skic a jeden schématický model.

Tragikomedie

Následně byly vytvořeny dva další návrhy s tématem „tragikomedie“.

Co:

dvojice soch – sousoší – tragikomického dialogu, buď jako součást součást zábradlí schodiště a nebo sochy ve výklenku, resp. před výklenkem u vchodu ve vestibulu divadla.

Jak:

plastový odlitek (polyuretan, epoxid, polyester) upevněný do zábradlí, které buď ponecháno původní, nebo provedeno zcela nové v kombinaci dřevo – kov, nebo dřevo – kov – polyuretan (akrylát). V případě umístění u výklenku – kotvení jedné sochy ve stropu a druhá socha do podlahy pomocí čepů (kotev).

Proč:

dialog co – by nejtypičtější a snad i základní divadelní projev. V obou případechpoužit podobný motiv. V případě výklenku sochy stojící, na zábradlí sedící. Gesto (donucení) úsměvu vtahuje do problému napětí mezi tragédií a komedií. Oproti klasickému motivu povznášení a upadání (stahování k zemi) , který je použit v návrhu soch ve výklenku, tu jde spíš o komunikaci těchto dvou elementů a větší míru ironie. Kus tragického i komického v každé z obou postav. Motiv odráží i tragikomický nádech většiny her tohoto divadla. Jednou z funkcí sedící varianty sousoší by bylo i zakrytí šatny, respektive věšáků s oblečením při představeních. Sochy by vytvořily uvítací motiv přicházejícím divákům a tichou společnost šatnářkám, uvaděčům a dalšímu personálu. Ač dvojice, tvořila by doplňující, ale samostatný celek a gesty nahradila louče světlonošů dřívějších divadel. „Odporně“ umělý plast tělově světlé barvy by vzbuzoval nutkání dotknout se a „osahávat“ povrch figury. Vždyť i chladné, kamenné neb bronzové sochy svatých jsou často ohmatáním obroušené a vyhlazené až do zežloutlého, pahýlového tvaru. Množstvím doteků, stejně jako ručním broušením pak teprve socha dostane svou auru.
V roce 2003 byla nakonec realizována verze stojích figur u výklenku ve vestibulu divadla.

Projekt úpravy schodiště - Zábradlí:

Na původní sousoší navazuje dlouhodobý záměr vedení divadla upravit zábradlí divadleního schodiště. Původní projekt rekonstrukce vestibulu divadla byl zpracován Ing. arch. Doubnerem, který mne přizval ke spolupráci, ze které vzešla i realizace sousoší „Tragikomedie“. V roce 2010 jsem spolu s MgA. Michalem Šmeralem zpracoval několik návrhů na úpravu schodišťového zábradlí. V témže roce pak došlo k finální realizaci. Současně s návrhy zábradlí jsme s kolegou navázali i projektem úpravy – re-designem barového pultu a návrhy na barové stoličky.

zakladatelé
tragikomedie
zábradlí
bar
barové stoličky

Verze: zrezivělý povrch

Verze: nerez