Jedno z prvních děl inspirovaných jógou, ale také inspirovaných tématy z historie. Plastika symbolizuje katarzi v mnoha podobách a projevech, a to jak fyzickou očistu, tak duchovní či mystickou. Vždy mě baví přidat do sochy nějaký další prvek, který může dílo oživit, ale je také formou jakési readymade. Nejvíce se teď zabývám očima sochy, ale dříve mě fascinovaly i vlasy. Vlasy jsou zde symbolem ochrany, ale také pomíjivosti a marnivosti. Při realizaci práce jsem poprvé aplikoval systém více modelek – při modelování postupně pózovalo více než deset dívek. V průběhu práce jsem tak „potvrdil“ některé soudobé výzkumy o hledání tzv. ideálu krásy na základě digitálních informací, které ve svých závěrech v podstatě konstatovaly principy průměrných charakteristik a typologie. Při první prezentaci díla jsem ještě jako student realizoval představení, které zároveň zdůrazňovalo sounáležitost tvůrce s dílem. V pozdějších dílech jsem se postupně vzdaloval od performance jakožto uměleckého vyjádření a soustředil se spíše na interakci diváka s hotovým dílem.

Na konci 90. let jsem byl stále ještě silně ovlivněn tzv. „hořickým secesním rodinismem“ – tedy tvorbou secesních sochařů, kteří působili na přelomu 19. a 20. století na proslulé sochařské škole v Hořicích v Podkrkonoší a zanechali v tomto městě silný odkaz. V době mých studií na této sochařské škole mne fascinovala i tvorba Rodinových žáků – zejména Camille Claudel. Později při studiu v Praze na mne měli vliv svými myšlenkami i tvrobou spolužáci na AVU v Praze – zejména Aleš Bernard, kterého jsem ctil i jako jednoho z mých mentorů, ale třeba i některé práce Martina Káni. Byla to divoká doba, kdy jsem na jedné straně utíkal z Brna, abych se tam zas vrátil ke studiu v ateliéru Michala Gabriela. Socha „Hovořící“ vycházela z dřívějších portrétů (spíš jen pouhých studií) mé sestry Kristýny, která byla mým oblíbeným modelem od začátku studia, ale i později při vytváření prvních soch inspirovaných jógou. „Hovořící“ jsou zčásti parafrází proslulé sochy Camille Claudel (Les Causeuses [The Gossips]) a zčástí fascinací samotného detailu intimity dívčího rozhovoru – drbů. Celá kompozice je pojatá jako dětská hra (hlavičk se dají vytáhnout), rovněž hra s prvky dědictví secese a artdeca – hravá stylizace hlaviček – připomínající konvičky je zde záměr a hold těmto motivům zmizelé doby.